Proč jsou výživové údaje na obalech pro sportovce méně užitečné?

Výživové tabulky na obalech potravin jsou určeny hlavně pro běžnou populaci. Pomáhají sledovat příjem energie, tuků, cukrů, soli a dalších živin podle referenčních hodnot, které mají pomoci udržet energetickou rovnováhu a prevenci civilizačních onemocnění. U sportovců jsou ale tyto údaje často méně užitečné. Potřeby sportovce se zásadně liší od potřeb běžné populace – a to jak v množství energie, tak v poměru a načasování živin.

Výživové údaje vycházejí z průměrného člověka

Etikety jsou postavené na referenčním denním příjmu 2000 kcal (8400 kJ), který odpovídá běžnému dospělému s nízkou až střední úrovní pohybu.

Například triatlonista může během dne vydat 4000–5000 kcal, a při závodě ještě víc. Pro takového sportovce jsou údaje typu „20 % doporučené denní dávky sacharidů“ nebo „15 % bílkovin“ zcela bez významu. Jeho skutečné potřeby jsou dvojnásobné až trojnásobné.

U běžného člověka se etikety zaměřují hlavně na omezení přebytku — u sportovce je cílem zajistit dostatek energie a substrátů pro výkon, regeneraci a adaptaci.

Makroživiny v jiném kontextu

Etikety ukazují množství sacharidů, bílkovin a tuků na 100 g potraviny nebo porci.
Ale sportovec musí vycházet z úplně jiných čísel. Zatímco pro běžnou populaci je doporučený denní příjem bílkovin přibližně 0,8 g na kg tělesné hmotnosti, sportovci běžně potřebují 1,2–1,6 g/kg, v případě silových nebo vytrvalostních tréninků i víc.

Stejně tak příjem sacharidů, který etikety nastavují na 250–300 g denně, je pro vytrvalce výrazně vyšší – obvykle 5–10 g sacharidů na kilogram hmotnosti. Etiketa tedy může obsahovat správné číslo, ale bez kontextu tréninku a výdeje je irelevantní.

Ztráty sodíku potem

Dalším problémem je, že etikety neberou v úvahu ztráty sodíku potem. Zatímco běžná populace má doporučený příjem sodíku kolem 2 g denně (asi 5 g soli), sportovci mohou během náročného tréninku nebo závodu ztratit 3–6 g sodíku potem.

Proto může být potravina označená jako „s vysokým obsahem soli“ ve skutečnosti pro vytrvalostního sportovce zcela přiměřená nebo dokonce nezbytná, zejména v horku nebo při dlouhotrvající zátěži.

Etikety však tyto situace vůbec nereflektují – jsou vytvořené pro klidový stav, ne pro fyzickou zátěž.

Individuální rozdíly

Mezi sportovci existují značné rozdíly v tělesné hmotnosti, trénovanosti, potivosti a objemu tréninku. Dva lidé se stejným energetickým výdejem mohou mít rozdílné potřeby živin. Etikety ale vycházejí z průměru – nepočítají s tréninkovou fází, pohlavím ani rozdílným složením těla.

Načasování příjmu živin

Výživové etikety udávají hodnoty pro celodenní příjem, ale sportovní výživa se řídí jinou logikou. Načasování je často důležitější než celkové množství. Například 40 g sacharidů může mít zcela jiný efekt podle toho, jestli je přijato během výkonu, po tréninku, nebo v odpočinkový den. Etikety tento kontext vůbec nezohledňují.

Omezené informace o mikroživinách

Etikety se zaměřují hlavně na makroživiny a energii. Informace o mikroživinách – jako železo, zinek, vápník, vitamíny skupiny B – jsou často neúplné nebo zcela chybí,
přestože právě tyto látky hrají roli v metabolismu energie, regeneraci a imunitě sportovce.

Shrnutí

Závěr

Výživové etikety jsou užitečné pro běžného spotřebitele, ale u sportovců mají jen omezenou vypovídací hodnotu. Nezohledňují jejich vyšší energetické výdaje, větší potřebu sacharidů a bílkovin, ani ztráty sodíku potem při výkonu. Pro sportovce je proto důležité číst čísla v kontextu – ne podle tabulek, ale podle tréninku, výkonu a cílů.